Začnu oblíbeným příměrem z doby dnes tak vychvalovaného baroka. Baroka, které bylo pro jiné rozkvětem cizí kultury, pro nás Čech téměř národním hrobem. Tehdy chodili po vesnicích jesuité protireformátoři. Neničili jen kralické Bible. Ničili i duše nevolníků a poddaných. Organizovali divadla na sudech, kde čerti chřestili pekelnými řetězy, když sedláci nebudou poslušní církve a vrchnosti. To byla pramédia propagandy.

Pak přišla josefinská doba, patenty, zrušení nevolnictví. Začaly se šířit kramářské písně a je ještě i dlouho potom, až do konce Rakouska se na poutích prodávaly kalendáře a kramářské tisky o hrozném Babinském o přeukrutných Vajckornech a o židáku Hilsnerovi,který hnusně zavraždil nějakou Anežku Hrůzovou, začínalo to slovy "Nekupujte u židů...vždyť oni nám zabili tu Anežku Hrůzovu..." Až přišel nějaký profesor TGM a nebohého Hilsnera obhájil a vyvrátil tu antisemitskou lež. A nenávist se vylila na TGM... Byly tu rukopisné boje, a pak zas boje o Sabinu a Mrvu, agenta proti Omladině, a tak dále. Za republiky se zas psaly romány o Gajdovi a četla se Červená knihovna a Ferenec Futurista založil kabaret U politické mrtvoly. Zkrátka politický folklór kvetl u nás od baroka, měnila se jen média.

Proto je možné natáčet různé velkofilmy, jednou o Janu Masarykovi, drogách, ženách a emigraci, podruhé o panu Štěpánkovi jako jakémsi souběžci režimů a tyranu, potřetí o Němci Habrmanovi jako oběti ukrutných českých vrahů, a tak dále, do nekonečna. Už chybí jen zarýt do M.R.Štefánika, aby se česko slovenská jednota mýtománie naplnila.

Nevymýtíme ani tvorbu děl jako je Bohéma, Jan Masaryk, Vyhnání Gerty Schnirch nebo Habrmanův mlýn. Kdybychom to dělali, byli bychom inkvizicí nebo Goebbelsy. Stejně tak nevymýtíme Harlequinky, Danielle Steel a všechny ty spisovatelky překrásných blábolů. Lid si to přeje a milionové náklady předčí staré kramářské kalendáře a písničky.

Existuje i třetí kategorie této tvorby, a tam patří i filmy Bohéma, Jan Masaryk nebo Habrmanův mlýn. Tato díla se pohybují v perimetrech historie kontra umělecké licence. Lze se na ně dívat jako na umělecké pokusy, i jako na díla zasahující do politického folklóru, balancující na pokrajích dezinterpretace historické pravdy. Pak se není možno divit, že žijící svědkové osobnosti jako byl národní umělec Štěpánek, členové jeho rodiny, se cítí dotčeni neblahým efektem takého díla!

Stejně tak jako se cítí dotčena pravnučka TGM pamflety jako byly zveřejněny v Reflexu a činností filmových režisérů, parazitujících na výzkumu DNA! Až tak daleko zacházejí mýtomani a pseudotvůrci, parazitující na věhlasu historických osobností.

S filmem o Janu Masarykovi je to stejné. Tvůrce může klidně natočit velkofilm o člověku vyslanci, politiku, o jeho údajných ženách, o jeho údajných drogách – ale neuvědomuje si, že, jak to s oblibou říká emeritní ústavní soudkyně dr.Wagnerová – "nepřípustně zjednodušuje" A je jedno, co tvůrce zamýšlí, je jedno,co ztvární, je jedno jak vysokého uměleckého účinu dosáhne. Anebo si to naopak uvědomuje velice dobře –a pak jde o obyčejný politický pamflet. Pak ovšem rozhoduje ten, co to platí, ona finanční, velmi dobře informovaná s..ně. Která sleduje svůj záměr – a jak říkává madam Salm, "jedná účelově a účelově se projevuje".

Jan Masaryk sice v mládí – a to v Americe! – měl problematickou životní kapitolu, ale dostal se z ní a stal se posléze velkým synem malého národa, hodným odkazu svého otce. A takového jej viděli nejen Češi,ale i jiní. třeba skotský diplomat Bruce Lockhart. Ten píše ve svých pamětech o Janu Masarykovi mimo jiné i toto.Když jej Lockhart navštívil jako úředníka exilové vlády u presidenta Beneše, všiml si nejdříve dvou věcí. Na stěně visely četný doktorát občanského práva kalifornské university a citát Lao–tse o tom, že zastávat vysokou funkci se má jen do doby vrcholu a poté odejít.Ti, co to nedokáží, zklamou. A co dokázal Jan Masaryk ? Vše pro uznání českého národa zahraničím bojujícím proti hitlerismu. Vše pro ohlas Lidic ve světě – on je jeden z otců zakladatelů celosvětové akce Lidice budou žít. Toto je pravý nefalšovaný odkaz Jana Masaryka,ne nějaké románky nebo osobní emoce. To je skutečná historická pravda a ne mýtus formovaný uměleckou fikcí, byť by byla. Klidně ten film může dosáhnout uměleckého účinu,herci mohou být výborní, ale jen jediná maličkost se musí vzít v potaz – nejde o historickou pravdu, jde o folklór, jde o mýtus.

Naši mladí by se historii vlastního národa neměli "učit z filmografie a médií", ale z poznání historické pravdy, a tu nenajdou ani v románech o Gertě Schnirchové,ani ve filmech o Masarykovi a Štěpánkovi. Najdou ji v přesných historických knihách, studiích a někdy také i v memoárech věrohodných pamětníků. A v odkazu vlastních rodin, co zažily od Rakouska, přes republiku a protektorát až do současnosti. Tam jsou zdroje poznání, tam jsou zdroje pravdy. ve vyšperkovaných filmech najdou jen atrakci, někdy umělecký náboj –a někdy i profesní lež.